CHAT RANCHE HVĚZDOVEC:

Czech Collectors Association schleich horses!

!!!PROBÍHÁ REKONSTRUKCE WEBU!!!

Soutěždí povídka

21. března 2010 v 18:56 | Karča88 |  Povídky

ahojky, hele, mám tu jednu povídku, kterou bych možná poslala do soutěže na téma: Náš svět. Pls, kdo si to přečte a napíše mi názor k tomu, budu moc vděčná. Kdo si to nepřečte, napíše tam je to hezký, nebo super tak mě to moc nepotěší, to je vám doufám jasný...pls, opravdový přátele prosím o upřímnej názor k tomu!


SVĚT MILOVNÍKŮ KONÍ

Od malička mě to táhlo ke koním a jednoho léta jsem si jednoho pronajala. Byla to krásná kobylka českého jezdeckého ponyho. Na čele měla krásnou bílou hvězdičku a jinak byla skvrnitá. Od první chvíle, co jsem ji uviděla, jsem věděla, že je to můj vysněný kůň.

"Kájo!" zavolala na mě mamka, která právě horlivě hovořila s majitelem klisny. "Pan Chýle chce Lakynu připustit." řekla potichu. "Co? To není možné! Teď, když jsem si ji pronajala?" divila jsem se. "Zítra si pro ni přijedou, připrav ji, ano?" ujistila se mamka. " Jooo..." odsekla jsem a odešla si pro Lakynu do výběhu. Na ohradníku sjem uviděla Radku. "Ahojky!" zavolala jsem a přidala do kroku. "Ahoj Kájo, tak co s tou Lakynou?" zeptala se kamarádka. "Ále, pojede na připuštění, mě to štve, nebudu na ní moct jezdit! A víš, že jsem chtěla začít skákat!" naštvaně jsem odpověděla a kopla do ohradníku, až Radka málem spadla. "Karolíno, víš jaký máš štěstí, že se budeš moct starat o hříbě?" udiveně mi vnucovala svůj názor. Dál už jsme se o tom nebavily a užívaly si krásné sobotní ráno. Sedla jsem si na ohradník a pozorovala koně pasoucí se na louce. Louka byla překrásná. Opíralo se o ni ranní sluníčko až mě z toho bolely oči. Teprve teď si Lakyna všimla, že sedíme na ohradníku a spolu s Hvězdou, Radčinou klisnou k nám přiklusaly. "Ahojky holčičko, no páni, ty ses zase válela v bahně, že?" odpudivě jsem si prohlížela Lakynino tělo pokryté bahnem. Lakyna odklusala kousek dál a pak se ke mně rozcválala. "Ne, néé, stůj Lakyno!" volala jsem na ni, ale bylo pozdě vrazila do mě a já se přetočila dozadu přes ohradník. "No to ti děkuju! Jauvajs. Tos udělala schválně!" stěžovala jsem si a zvedala se celá umazaná od bahna a zelená od trávy. "A ty se nesměj!" zakřičela jsem se smíchem na radku a stáhla ji z ohradníku. "Ty čuně!" odstrčila mě a pak jsme se jen smály. Chytly jsme si koně a odvedly je na dvorek, kde jsme je chtěly vyčistit.
"Ráďo! Podej mi prosím kopyťák, ten Lakynin se mi někam zatoulal." poprosila jsem Radku o kopytní háček. "Nožku Laky! Hodná holčička." poslechhla Lakyna a zvedla nohu, abych jí mohla vyčistit kopyto. "Zítra pojedeš pryč." smutně jsem k ní promlouvala a objala ji okolo krku. I když nevěděla, co jí chci říct, cítila můj smutek a znepokojoval ji.
Za dva dny se vrátila a stačilo jen čekat, až jí naroste bříško. Ten den jsme se s Radkou dohodly, že pojedeme na vyjížďku, dokud ještě může mít Lakyna sedlo. Osedlaly jsme koně a vyvedly je ven. Radka mi pomohla do sedla a pak sama nasedla. Vydaly jsme se kolem lesa na pole, kde si můžeme pořádně zacválat. "Karolíno, neloudej se!" volala na mě ze předu Radka. "Pobídla jsem Lakynu do klusu abych Radku s Hvězdou dohnala. "Dáme si závod kolem pole až támhle k tomu stromu vzádu!" navrhla Radka. "No tak fajn!"odsouhlasila jsem to a pak jsme jen odpočítaly start. "Tři dva jedna jedééém!" vykřikly jsme a pobídly klisny do cvalu. Lakyna cválaal naprosto souběžně s Hvězdou a při každém nárazu kopyt na zem vyletěly kousky bahna. Její hříva mě šlehala do obličeje. Tu mi bahno od kopyta přiletělo na ruku, nebo mě švihla větvička, ale byl to okamžik, který jsme si musely užít, protože na takové vyjížďky už mockrát nepojedeme. V cestě nám vadilo pár spadlých kmenů, které jsme musely přeskákat. Lakyně to nedělalo problém, byla to výborná parkurová klisna. Zbývalo pár délek od prvního kmenu a já už začínala odpočítávat vzdálenost. Laky se odrazila a ladně se přenesla přes kmen a pokračovala hbitě v cestě. Radka vzala trasu zběsilým tempem a to se jí u posledního kmenu nevyplatilo. Hvězda se odrazila, aby přeskočila strom a při dopadu zakopla. Radce vyklouzly nohy ze třmenů a svezla se na zem. Hvězda odběhla jen kousek dála začla se pást. Neváhala jsem a Hvězdu hytla, aby si nestoubla do otěží. "Jsi v pohodě Ráďo?" zeptala jsem se a předala kamarádce otěže její klisny. "Jo, dobrý, tak pokračuj v závodě, ať vyhraješ." zaculila se Radka a z vlasů si setřela kousky bahna. "Vezmem to cvalem přes pole, ať jsme rychle doma, ne?" zeptala jsem se Radky a ta mi beze slov dala najevo, že souhlasí.
Dny ubíhaly jako voda, a Lakynce začínalo růst bříško. Prázdniny skončily a my začaly zase chodit do školy. Na Lakynu sjem měla méně času, ale pořád se u mě měla jako v bavlnce. O Vánocích jsem jí donesla v ponožce plno pamlsků, které s radostí snědla. Občas jí bylo špatně a jezdit jsem na ní úplně přestala. Brala jsem ji jen na procházky na vodítku. Brzo byl Silvestr a to jsem celou noc musela být u ní. Hrozně se bála rachejtlí a ohňostrojů. Zkrátka jsem o ni musela pečovat tak dobře, jak jen to šlo a výsledkem bylo, že nám v březnu veterinář řekl, že by se hříbě mělo narodit každým dnem. "Lakynko, zlatíčko, já vím, že tě to bolí a nemůžeš to vydržet." hladila jsem ji a konejšivě k ní mluvila. Každé ráno jsem netrpělivě běžela do stáje, abych zjistila Lakynin zdravotní stav. Jednoho dne byla velká bouřka. Ten kdo zůstal ve stáji nevycházel ven, koně byli neklidní a venku to bylo nebezpečné. Já zapomněla dát Lakyně na noc deku a v bouři v osm hodin večer jsem nasedla na autobus a běžela ke stáji. Kdyby Laky nastydla, byl by to velký problém. Lakynin zdravotní stav se zhoršoval. Už nevypadala jako ladný poník, nýbrž jako koule. Její nohy už z té tíhy začínaly být vysílené. Dalšího dne jsem docílila stádia, že budu spát ve stáji.
"Karolínko! Nezapomeň si tu termosku!" zavolala na mě mamka, když jsem odcházela ze dveří. "A jo, děkuju mami, jsi moc hodná." poděkovala jsem, dala mamce pusu a odešla směrem k autobusové zastávce se spacákem, svačinou a věsmi na ošetření mé pronajaté klisny. Radka se dohodla se svými rodiči, že se mnou taky přespí ve stáji, abych nemusela být sama. "Ahoj Ráďo! Uděláme si piknik, nevíš kolik věcí mám v batohu." ooddechla jsem si ve stáji a položila si do klubovny zavazadla. "Čauky, já mám batoh a půl." odpověděla se smíchem Radka a vydaly jsme se k Lakyně.Vyměnily jsme obklady na nohou a občerstivily jí mrkví. I když byla Lakynina srst čistá, vzala jsem kartáč a začala masírovat Laknce bříško. Vždy jí to dělalo dobře a zvlášť teď, když nosila v břiše takovou přítěž. Když jsem skončila, políbila jsem ji na nozdry a odešla uklízet stáj a přitom jsem ji bedlivě pozorovala. Večer, když už byla ve stáji tma a koně nebyli zvyklí na lidskou přítomnost, odešly jsme s Radkou do klubovny. "ÁÁ, mňam, a já si tu termosku nechtěla vzít." pochutnávala jsem si na teplém heřmánkovém čaji. Nastavily jsme si budíka na kontrolu Lakyny, kdybychom usnuly. Ale spát se nedalo. Všude bylo slyšet šumění, jak koně pochodovali v boxex, frkání, řehtání, když koně jedli seno. Zkrátka, nedalo se vůbec spát. Občas jsme zašly změřit Lakyně teplotu a znovu se pokusily o spánek. Nakonec se nám podařilo usnout okolo půl čtvrté ráno a ani budík nás neprobudil. Brzo ráno jsem v polospánku zaslechla hlasy: "Nechte je se prospat, měly těžkou noc." Pak jsem s obtížemi otevřela víčka a vstala. Vyšla jsem ze stáje a uviděla, jak se všichni sklání u Lakyny v boxe. "Stalo se něco?" zavolala jsem a přiskočila k boxu. Na zemi leželo malé stvoření a horlivě se snažilo postavit na své vratké dlouhé nožičky. V očích mi naskočil zamilovaný výraz, nic roztomilejšího jsem ještě neviděla. Laky hlavou jemně pomáhala svému hříběti na nohy. Když se postavilo, ihned poskočilo k mamince a začalo sát mateřské mléko. "Jjje to klisničkkka, žže jjjo?" vykoktala ze sebe Radka, která už dávno přihlížela tomuto malému zázraku jako my ostatní. "Ano, krásná a zdravá! Myslím, že mě tu už není třeba."odpověděl veterinář a odešel spokojeně pryč. Ostatní se postupně vrátili ke své práci, ale já dojatě sledovala dění toho krásného kaštanově hnědého zázraku s bílou lysinkou, ponožkami a ebenově černou hřívou. "Konečně to máš za sebou Laky!" s úsměvem jsem prohlásila a šla pro ranní krmení pro Lakynku. Hříbě se stále zapotácelo a bálo se lidské přítomnosti, ale bylo zvědavé na to, co se děje kolem a to byla moc dobrá zpráva. Jemně jsem si ke hříběti klekla a poladila ho. "Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak je to hříbátko mrňavé!" vykoktala Radka a slastně hříbě sledovala. "Mělas pravdu, je to úžasné, moct se starat o hříbě!" nadšeně jsem uznala a nespouštěla z hříběte oči. Teprve teď jsem si uvědomila, že ještě nemá jméno. "Jak se bude to mrně jmenovat?" zavolala jsem hlasitě, aby mě všichni slyšeli. "Nevím, to si vymysli!" zavolal na mě jeden pečovatel a druhý se k němu přidal. "Pan Chýle mu dá stejně svoje oficiální jméno, jaké bude chtít, ale nějak ji říkat musíš, tak si to vymysli Karolíno." řekla Radka a já si uvědomila, že má pravdu. "Potom to tedy bude Glory." zapřemýšlela jsem a vyslovila svůj nápad. "Glory, to je fajn, není to česky sláva?" zeptal se jeden pečovatel. "Jojo." přitakala jsem a hladila Glory po její sametové srsti. Dny ubíhaly jako voda a Glory rostla a nadešel den, kdy se poprvé podívá ven..
"Kubo, je připravenej ten zadní výběh?" zeptala jsem se pečovatele. Přikývl a odešel. Bože, ten je teda vstřícnej. Pomyslela jsem si a připravila se na první Gloryin zážitek venku. "Můžeme?" zeptala se Radka. "Jdem na to!" odhodlaně jsem uchopila Lakynu za vodítko a vedla ji ven. Byla potěšená, že se konečně dostane ven. To Glory s toho takovou radoast neměla. Nejspíš si říkala: Kam to maminka jde? A my ji odváděly dál. Glory rozklepaná strachem stála v boxe, hrozně se bála vyjít ven, jako každé hříbě. "Glorčo, neboj se, bude se ti to líbit!" volala jsem za ní a pobízela ji, aby se k nám přidala. Pomalu udělala jeden krok a pak další. Laky zařehtala aby se ujistila, že jde i Glory a ta opatrně přiklusala. Stáj zalilo teplé březnové slunce a většina koní se již enmohla dočkat výběhu a zelené trávy. Jen Glory se nějak bála. Ale když vykročila na trávu, všechno bylo rázem jinak. Vesele kráčela za Laky a občas ukousla trs zelené trávy. Za chvilku už byly ve výběhu mezi pampeliškami a my s Radkou sledovaly dovádění hříběte. Poprvé to bylo ještě snadné, hříbě se bálo a proto šlo za Lakynou kamkoliv, ale příště už si dělalo co chtělo, protože se mu venku líbilo. Musely jsme pořídit ohlávku. Druhý den ráno jsem nasedla do auta a s mamkou jsme odjely do města. Vobchodě to bylo nádherné. Spousta krásných kožených sedel a špičkové výbavy. Vůně kůže mě doslova uchvátila. Prohlížela jsem si krásné rajtky a podívala sjem se na cenu. " Dva tisíce třista?!" vyjekla jsem udiveně a pokračovala v cestě. Pak jsem uviděla ohlávky. Bílé, modré, zdobené a provazové a pak jsem uviděla i hříběcí. "Mami?" zavolala jsem. "Tady jsou ty ohlávky." Začla jsem si je prohlížet a vybírat tu nejhezčí a nejvhodnější. Nakonec uvázla v mých rukou krásná saténově červná ohlávka s ozdůbkami ve tvaru cválajících koníků. "Nemyslíš, že by Glorynce slušela?" zeptala jsem se mamky, která stála vedle mě a napjatě mě sledovala. "Je to ta nejhezčí ohlávka, kterou tady mají Karolínko!" odpověděla vesele mamka, vzala mi ji z rukou a šla ji zaplatit. "Bezva!" vesele jsem zašetala a následovala mamku ke kase.
Doma ve stáji se ovšem vyskytl problém. Ohlávka byla velká, i když byla té nejmenší velikosti, jaká existuje. Naše Glory měla moc malou hlavu a z každé ohlávky se vyvlíkla. Chození ven se proto omezilo, aby někde neutekla, než jí povyroste hlava. Glory rostla a rostla. Ve výběhu dováděla a často se rozběhla a narazila do své mámy. Lakyna měla po celém těle modřiny a zranění od své malé neposedné klisničky. Dny ubíhaly jako voda a jako každému dospívajívímu hříběti se měnila barva srsti. Kaštanově hnědá srst se zesvětlila a šedé ponožky se vybělili. Už jí chyběl jen kousek, aby byla stejně velká jako Lakyna. Postupem času přišel ten den, kdy jsme museli hříbě od klisny odstavit.
"Ahojky Laky!" pozdravila jsem ji a nasypala jí do žlabu nové krmení. Pak jsem se obrátila ke Glory. "Dnes naposled snídáš s amaminkou holčičko." smutně jsem ji pozorovala, jak žvýká čerstvé seno a čekala, až se nají, abych ji mohla odvést. "Ráďo! Chyť prosím Lakynu!" zavolala jsem na kamarádku a ta hned ochotně přiskočila s vodítkem a držela Lakynu. Otevřela jsem box a vyvedla Glory ven. Kam mě to vedete!? Kde je moje maminka!? Musela si říkat Glory a snažně usilovala o to, zůstat s Lakynou v boxe. "Nene holčičko, moc mě to mrzí,, ale musíš jít." vysvětlovala jsem jí marně, i když jsem věděla, že mi nejspíš nerozumí. Pak začala vyvádět i Lakyna. Bezhlavě přešlapovala v boxe a kopala do zdi. Radka rychle zavřela box a vší silou držela a uklidňovala Lakynu. Glory se zapřela kopyty o zem a byla odhodlaná, že už neudělá ani krok. "No tak pojď!" povzbudila jsem ji, ale stále marně. Jen tam stále se strachem v očích. "No tak! Věř mi! Mám tě moc ráda Glory! Nikdy, nikdy tě neopustím, rozumíš? Neboj se, věř mi a pojď!" promlouvala jsem k ní a ona jako by mi rozuměla udělala opatrně jeden krok a pak už šla dál. Bála se, ale šla. Naposled se ohlédala za Lakynou, zaržála a vešla do boxu, který jsem pro ni připravila. Stoupla si tam se svěšenou hlavou a smutně frkala. Lakyna už se smířila s tím, že se svou dcerou může být ledatak až vyroste ve výběhu. Asi dvě hodiny takhle stály a jen na sebe hleděly. Větší smutek koní jsem snad ještě neviděla a nemohla jsem to vydržet. Chtěla jsem je zpátky u sebe, chtěla jsem mít šťastnou rodinku. Já Glory a Laky - nerozlučná trojka. Postupem času jsem nějak pozapomněla, že Laky, ani Glory vlastně nejsou moje a jednoho dne, když jsem se probudila a přišla do stáje, už tam nebyly. Glory, ani Lakyna. Ani jejich věci. Nevěřila jsem tomu a s brekem jsem odběhla do klubovny. "Kde jsou!?" zavolala jsem, i když jsem to tušila. " Pan Chýle je odvezl, říkal že už je nepronajme za tak nízkou cenu a že jestli Lakynu chceš, musíš si ji prý koupit." odpověděla mi Radka, která právě čistila výstroj od vyjížďky s Hvězdou. "Za kolliik?" vykoktala jsem vystrašeně. "Šedesát tisíc." řekla mi Radka, vstala a přátelsky mě objala. "Já se s nimi nemohla ani rozloučit!" rozčileně jsem se posadila na zem. Ve stáji už nebyli žádní koně,, které bych milovala tolik jako Lakynu a Glory.. Od tohoto dne byl pro mě svět koní uzavřen. Každý den po škole jsem místo toho, abych běžela stihnout autobus do stáje čekala na mamku, až mě odveze domů. Každé sobotní ráno jsem místo toho, abych jela do stáje seděla u televize. Zkrátka se stájí a koňmi už jsem nechtěkla mít nic společného. Pokaždé, když jsem někde viděla obrázek koně, nebo cokoliv jiného, co mi připomnělo Lakynu s Glory dala do pláče. Chybělo mi sedlo i dvě uši a krk, které jsem před sebou viděla pokaždé, když jsem seděla na koňském hřbetě.
"Karolí, je tu Radka!" zavolala mě mamka a já ne moc nadšeně seběhla ze svého pokoje. "Ahoj, stalo se něco?" pozdravila jsem ji znuděně a zývla si. "Tak zaprvé, je zima, pozveš mě prosím dál?" zeptala se udiveně Radka. "Jojo, jasně!" přitakala jsem a vybídla Radku, aby šla ke mně do pokoje. Sedly jsme si na postel a Radka se dala do vysvětlování: "Nemůžu se dívat na to, jak se ničíš!" Miluješ koně a ty to víš, tak proč se od nich odlučuješ?" nechápavě mě kamarádka uchopila za rameno. "Noo...popravdě mi chybí koňský hřbet a vůně sena, ale to přejde."odpověděla jsem a vstala. "Tak jinak, dostala jsem zprávy, že Glory přestala jíst. Jen stojí v boxe, smutně kouká a nejí. Každého, kdo se k ní přiblíží kousne. Lakyna je na tom podobně, ale naštěstí se nesnaží přijít o život!" mluvila Radka a chytla mě za rukáv. "Cože?!" vyhrkla jsem a otočila se. "Musím ji vidět!" řekla jsem a vrhla na Radku vděčný pocit. "Výborně, tak aspoň tohle se povedlo!" zaradovala se Radka a šla zamnou dolů. Nasedly jsme do autobusu a jely do stáje, kde údajně byly ustájené Lakyna a Glory. "Glory!" vykřikla jsem a vběhla do stáje. Glory okamžitě zvedla hlavu a zařehtala. "Hej hej heej! Tady nemáte co dělat. Ihned vypadněte!" vykřikl nějaký chlápek a dal nám jasně najevo, že bude volat majitele stáje. "Ale my jsme, bývalé majitelky té klisny!" vysvětlovaly jsme, ale nepomohlo to. Glory se za námi dál smutně dívala a my odcházely pryč. "No tak tohle se nepovedlo!" naštvaně prohlásila Radka a já si mezitím s brekem sedla na zem. "Co je?" zeptala se mě. "Já jim slíbila, že je NIKDY neopustím. Proto Glory nejí, nevěří jim, věří jen mně!" odpověděla jsem a utřela si sluzu, která mi stékala po tváři. "Ony to bezemě nevydrží a já to nevydržím bez nich." prohlásila jsem, zvedla se a oprášila si kalhoty.
"Karolíno, já tě chápu, ale v téhle situaci nejsme schopné nic udělat!" křičela na mě mamka a pak mě pohladila po tváři. "Tohle je pravý svět milovníka koní Karolíno! Svět s problémy. Co by to bylo za život, kdybys je neměla? Ano, nemůžeš nic zásadního udělat pro to, aby Lakyna a Glory byly zase tvoje. Nemáme tolik peněz!" konejšila mě mamka a pak odešla do kuchyně a mě nechala spát. Jenže já nemohla, nešlo to, v hlavě se mi odehrávalo plno událostí a krásných chvil, které jsem kdy s Lakynou nebo Glory prožila. Nemohla jsem nic dělat. Jen se modlit k bohu, aby zajistil klisnám dobrý domov a spravedlivého majitele. Uběhlo čtvrt roku. Začala jsem opět chodit do stáje a jezdit na klubových koních ale nikdy jsem u žádného koně nepocítila pouto, které mě spojovalo s Lakynkou a Glory. Byl prosinec a ve vzduchu začínala být cítit taková ta vánoční atmosféra. Ve stáji, kde byly moje milované klisny byl den otevřených dveří. Toho jsem prostě musela využít a vidět je! Byl to ten nejúžasnější den za celý půlrok, co jsem byla bez nich. Klisny byly rády že mě vidí. Glory už byla skoro dospělá, brzo by se začla obsedat, jen mi bylo líto, že u toho nebudu já. Zdávalo se mi o tom, jak nějaká dívka cválá na Glory po polích a kolem lesů a přála jsem si, abych na ní v tom snu seděla já. Přála jsem si to ale i v realitě.
"Karolíno! Přijel táta!" zavolala na mě mamka a já seběhla dolů, abych ho přivítala. S tátou jsem se moc nevídala. Rodiče byli rozvedení a můj otec byl prakticky pořád v zahraničí na služebních cestách. Svátky ale vždycky strávil s námi a za to jsem byla šťastná. Celá rodina se navečer sešla kolem krásného vánočního stromku a začaly se rozbalovat dárky. Nejvíc jsem jich samozřejmě dostala já a můj malý dvouletý bratránek. V prvním balíku se předemnou schovávaly překrásné kostkované rajtky. Poznala jsem, že jsou od babičky, podle úhledně zabaleného balíku. V dalším byla trička a krásné nové šortky, ty sice nebyly na koně, ale byla jsem za ně vděčná. Od dědy jsem potom dostala krásnou vestu, abych si nerozbila páteř, když bych spadla s koně. Potom jsem si vybalila ostatní drobnosti, ale od táty jsem nedostala nic. "Tati?" vrhla jsem na něj nechápavý a uražený pohled. "Jen se nečerti beruško, pravý dárek je tady." odpověděl a podal mi papír. Nemohla jsem věřit svým očím, když jsem si přečetla, co je na něm napsáno, málem jsem omdlela. "Smlouva na Lakynu a Glory?" vykřikla jsem udiveně a pořád nezpouštěla z papíru oči. "Ano má drahá, stačí jen podpis a jsou tvoje." řekl táta a podal mi kuličkové pero. S roztřesenou rukou jsem se podepsala na kolonce podpis majitele a Lakyna s Glory byly moje, jen moje. Objala jsem tátu a nadšeně vyběhla do pokoje. Vytočila jsem Radčino číslo a dychtivě čekala, až zaslechnu její hlas. "Ano? Karolíno, rušíš mě od dárků, doufám, že to stojí za to!" vzala hovor Radka, která nejspíš právě vybalovala její dárky. "Stojí to za to! To mi věř! Laky a Glory jsou moje! Táta mi je koupil!" křičela jsem radostně do telefonu. "Fakt!? To je úžasné! Tomu nevěřím!" sdílela Radka mou radost. Pak jsme se rozloučily a já se pak dívala na film a šla jsem spát. Ten večer jsem usnula okamžitě a cítila nesmírnou radost. Těšila jsem se na další den ve stáji, který strávím již s MÝMI koňmi. Druhý den ve stáji jsem již krmila Glory a Laky a těšila se z jejich přítomnosti a důležité bylo, že tu pro mě budou už napořád. Uvědomila jsem si, že takový pocit mám jen proto, že jsem s nimi dlouho nemohla být a že by radost nebyla tak velká, kdybychom společně nepřekonaly tolik problémů. Mamka měla pravdu: Bez problémů kolem koní, by to už nebyl svět koní, ale jen sen. Představa, která by se nemohla uskutečnit. Jednoho dne mě trenérka zavolala oblečenou do haly. Přišla jsem tam a uviděla osedlanou Glory, "Jjjá, jjá na ní mmám jjezditt?" vykoktala jsem a stále vrhala udivený pohled na Glory, která klidně stála a dívala se na mě. Tentokrát mi věřila naprosto. V očích už neměla strach, jen se těšila, až k ní přijdu a znovu ji pohladím. "No jasně! Pojď sem!" zavolala mě trenérka a pomohla mi opatrně do sedla. "Šššš holčičko, neboj se, věř mi." uklidňovala jsem Glory, která nervózně přešlapovala z místa na místo. Obešly jsme kolečko v kroku, další den jsme obešly 3 kolečka, další den jsme kolečko obklusaly a další den jsme již cválaly po polích a kolem lesů. Sen se splil a já se na Glory naučila jezdit. Byla jsem první a doufám, že také poslední člověk, který na ní kdy jel a jezdit bude. S Lakynou jsme pilně trénovaly parkur a brzy jsme vyhrály parkur stupně S, což je parkur složený z překážek do stotřiceti centimetrů. S každým překonaným problémem s Lakynou nebo s Glory jsme byly silnější a silnější a byly jsme za to rády a vždy nám to později pomohlo. Naučila jsem se, že když sevyskytne problém, musím jít dál a překonat ho a věděla jsem, že problémy do světa koní, i do světa normálního prostě patří, a že bez nich by to nebylo ono. KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Steeple ♥ Steeple ♥ | 21. března 2010 v 19:17 | Reagovat

Wow, je to fakt dlouhé, zezačátku se mi do toho nechtělo, ale krásní!! Moc se ti to poedelo, samozřejmě se s ní přihlaš. To je podle pravdy?? Fakt úžasné!! Já bych to asi takhle nenapsala :) Laky je krásná kobylka, podle toho, jak jí popisuješ!

2 hříbě hříbě | Web | 21. března 2010 v 20:23 | Reagovat

wow moc se mi dotoho nechtělo a chtěla jsem ty  napsat že se mi to nechce číst ale jsem ráda že jsem to četla
je to krásný  jé já chci taky hříbátko
vtí části jak jsi psala že tě nepustili za Gloly a Lakynkou mi vlezli do očí slzy a bylo mi tě hrozně líto ale když jsem si přečetla to kde jis dostala ty koně tak jsem byla ráda že máš takoví štěstí já dostala shetlandského poníka k narozeninám  když mi bylo pět a tenhle rok to bude myslím už 6rok co ji budu mít mám ji do ted je to hrozná potvora ale je sní sranda a hrozně mi to naní jde
no ale to jsem mylinko vyjela
samodřejmě že se sní přihlaš je to uplně užasně napsaní
já bych to takhle nezvládla je to jako konížka fakt kráný
no tak dlouhej komentík jsem napsala i když nemusela
kobylky jsou určitě krásný Laky určo jak ji  popisuje a Glory taky
promin jestli jsou u jmen chyby
tak jo
pp
Hříbě

3 Everlinet → ♦ ♥SR♥ ♦ Everlinet → ♦ ♥SR♥ ♦ | Web | 22. března 2010 v 13:23 | Reagovat

tyvole!tak dlouhéé!:)

dojemné!skoro jsem se u něčeho rozbrečela..Bohužel nemám čas si to dočíst :(

4 Verča Verča | Web | 23. března 2010 v 19:54 | Reagovat

Mě se nejvíc líbí jak popisuješ Laky ... je prostě náádherná, miluju tyto koně :). Moc se ti to povedlo,a le je to strááášně dlouhé :D

5 Koník Koník | E-mail | Web | 26. března 2010 v 16:10 | Reagovat

Tak já řeknu tedy pravdu ;). Jelikož já nemám ráda takovéto předloooouuuuuhé články, tak přecijen jsem si to zhruba tak prolítla.
Máš opravdu talent na psaní povídek! Vážně, nemám slov! :)
Opravdu pěkný článek o Lakyně a určitě o Tvém snu :). Moc se mi líbí děj-vše se "točí" okolo Laky a jejího hříbátka a Tvých pocitech o tom všem. Je to sice dlouhé, a to si toufám říct skoro všechny odradí, ale jak se říká: Nesuď knihu podle obalu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama